64

Jednoduchá číslovka v titulu označuje i počet básní, které Daniel Hradecký v této sbírce rozprostřel. Přesto však tento svůj "trojlodní" opus nastartoval od nuly a jakoby tím chtěl naznačit, že přišel čas na určité zastavení, v němž je zapotřebí zhodnotit život v okamžiku, v němž končí jeho nejaktivnější období a nezadržitelně nastupuje stadium stárnutí a stáří. V prvním oddílu dokonce otevřeně hovoří o sestupu do podsvětí, které se stává místem pro bilancování, ve druhém se v monologu bezmocného starce odráží definitivní účtování s jeho vlastní existenční poutí. A ve třetím lze vysledovat z paměti se vynořující záznamy, které odrážejí jak minulost, tak i obavy a úzkosti z času přítomného a budoucího. Texty Daniela Hradeckého jsou psány v sevřeném a prozodickém tvaru, umocněném silným vnitřním napětím, které má patrně inspiraci ve vyhraněných názorech, k nimž se básník dopracoval nebo vyhrocených situacích, jimiž sám procházel. Nejednou se tu zjevuje stav zbytečnosti, beznaděje a věčného pochybování, který je vyjádřen nikoli pouze v osobních dimenzích, ale i v rozšířeném obecně platném měřítku, jež třeba zahrnuje "znásilněnou zemi", v níž "vstupní brána k radosti... už otevřena není." Možná i proto v některých pasážích působí tento soubor jako jakási příručka pokynů a rad, jak jednat ve chvílích, kdy člověk tápe a bloudí. A právě v těchto nejistotách je jediným řešením bránit a hlídat si svou duši a zachovat v plném rozsahu neporušenou integritu vlastního vnitřního světa.