Co to jsou vyjmenovaná slova

Vyjmenovaná slova jsou domácí slova (výjimečně i zdomácnělá: lyže), v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. pravopisně obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených. Osobní jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátka i Sirovátka, Zima i Zyma apod.

Řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí Ústavu pro jazyk český, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled je totožný s přehledem v platných PČP (akademická a školní verze jsou shodné). Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více.

Přehled vyjmenovaných slov

Bbýt (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit i bydlet, bydliště, obydlí, bydlo (příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystrc, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v kořenech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova po f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika. Obojetnost f se projevuje zvláště v koncovkách (grafy, žirafy, ale v kafi).

Lslyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

Mmy (zájmeno 1. os. mn. č.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, přimykat se), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

Ppýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.

Ssyn (synovský, synovec, zlosyn, Syneč), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka, Sýrovice), syrový (syrovinka), syrý (syrový), sychravý (Sychrov), usychat i usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

Vvy (zájmeno 2. os. mn. č.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (pták), vyžle (Vyžlovka), povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň, předpona vy-/vý-, např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný.

Zbrzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

Původ vyjmenovaných slov

Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny i a y je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti i – y mizí již v době husitské, ale v písmu je i – y zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním výčtu slov už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y (viz Z historie českého pravopisu).

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993). V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají -y-, -ý-, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témž místě v obecné výslovnosti ej. Tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn … poněvadž se obecně říká bejt, pejcha, mejlit, vejška, sejpka, mlejn … a dále byt, obydlí, pyšný, omyl, vysoký, sypati, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, pýcha … se vyslovuje obecně ej.“ Jiný výčet v prvních PČP uveden není, jednotlivá slova najdeme v jejich slovníkové části.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Píšeme ý, kde se obecně v Čechách vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde některý tvar příbuzný má na témž místě ý (v obecné výslovnosti ej). Tedy na př.: býk, býlí, býti, bývati (obývati atp.), klopýtnout, netopýr, pýcha, pýchavka, pýř, pýřiti se, slepýš, hlemýžď, Kamýk, mýliti, mýti, mýdlo, mýto, mýtiti, výheň, výr, výskati, výška, výti, žvýkati, vý- (výmluva, výlet atp.), sýček, sýkora, sýpka, sýr, blýskati, lýko, lýtko, mlýn, plýtvati, slýchati …, poněvadž se obecně říká bejk, bejlí, bejt, bejvat … bych, aby, byt, bytost, bytný, obydlí, nábytek, příbytek, dobytek, obyvatel, Zbyslav, Přibyslav, pych, pyšný, smyčec, průsmyk, zamykati, omyl, mylný, pomyje, mydlář, vysoký, vymlouvati, vyletěti, sypati, sypký, syrovátka, syrový, slyšeti atp.; v slovích příbuzných býti, pýcha, smýkati, výška, sýpka, slýchati … jest ý, které se v Čechách vyslovuje obecně ej… Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Etymologie některých slov

Mlýn a mlít

Slova mlýn a mlít jsou hláskově i významově podobná, přesto se jejich pravopis různí, protože nejde o slova příbuzná. Podstatné jméno mlýn (mlynář, mlýnice) do češtiny přišlo ze staroněmeckého mulīn (v němčině dnes Mühle). Sloveso mlít (stejně jako výrazy mletí, mlecí, mleč) pochází z praslovanského *melti. Již ve staré češtině došlo k přesmyku hlásek el (mleti) a zdloužení slabiky na  (mléti); v ní se pak é zúžilo na í (mlíti). Stejnou změnu můžeme sledovat např. u slovesa třít z praslovanského *terti.

Mýtit a vymítat

Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy- (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci, pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci, vymýtit zlo, snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se ve spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úsloví vymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou významově vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S -í- píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítačNěkteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.

Pykat a pikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění. Původ slova je ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za- (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu), odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slovesa pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova – základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

PSJČ (díl IV, část 2, 1944–1948) uvádí pro označení dětské hry sloveso pykat. PČP z roku 1957 mají jen slovo pykat (bez vysvětlení významu). SSJČ (1960–1971) slovesa pykat a pikat rozlišuje stejně jako současná PČP.

Pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Stejný původ má i podstatné jméno pýcha, k němuž je v současných PČP pýchavka přiřazena.

Vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: Často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost – malý hubený pes; dnes je toto slovo známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.

Ližiny

Se slovem ližiny, které se obvykle užívá v množném čísle, se nejčastěji setkáváme ve slovním spojení střešní ližiny. Jsou to podélné vyztužené lišty na střechách automobilů, na něž se připevňuje autozahrádka nebo nosič na kola či lyže, např. Příjemným detailem kombíků jsou integrované střešní ližiny s možností nastavení vzdálenosti příčných nosníků. Nosič lyží musí být přimontován na pevné střešní ližiny nebo na zahrádku.

Podle SSJČ slovo ližiny označuje kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen nebo mohou tvořit součást nosných konstrukcí lešení, např. Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Od jara je schodiště vybaveno ližinami, které handicapovaným umožňují bezproblémový vstup. Při natahování na ližiny odtahového vozu zůstávají kola zablokovaná a může dojít k poškození částí motoru. Pod zadní částí trupu je ližina, která má delší typy letadel ochránit při startu před nárazem o zem. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. V PSJČ najdeme ještě další významy – označovaly se tak i trámce, které se kladly na měkké cesty nebo mokřiny, popř. oblé tyče položené a upevněné po obou stranách vozu.

Mnozí pisatelé jsou přesvědčeni, že ližina by se neměla psát s -i-, protože jde o pojmenování odvozené od vyjmenovaného slova lyže. Není to však pravda – v tomto případě jde o tzv. falešnou etymologii. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny až koncem 19. století, zatímco ližina je doložena už v Jungmannově Slovníku česko-německém (díl II, 1836) jako synonymum podstatného jména líha = ‚to, na čem něco leží‘ nebo ‚dřeva dvě hladká, podlouhlá, po nichž se sudy smýkají‘. SSJČ definuje líhu jako ‚šikmý trámec pro posun těžkých břemen; postranní nebo spodní prkno povozu; dřevěný pružný můstek‘. Líha i ližina mají spojitost se slovesem ležet – léhat/líhat (srov. běžet – běhat – vybíhat).

Zjednodušeně řečeno: ližina je to, na čem nějaký předmět lehá, popř. prostřednictvím čeho si může lehat – to platí např. i pro přistávací ližiny u podvozku vrtulníku. Ačkoli se tvarem podobají lyžím, nejsou primárně určeny k lyžování (tedy ke klouzavému pohybu). Pokud jde o součásti sněžných skútrů a skibobů, měli bychom užívat přesné označení lyže, popř. pro malé lyže zdrobnělinu lyžičky (výraz *lyžina zdrobnělina není).

Lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je patrně lišaj smrtihlav). Pojmenování lišaje nesouvisí s vyjmenovaným slovem lysý; je etymologicky shodné s pojmenováním kožní choroby zvané lišej. Základem je výraz lichъ s významem ‚špatný, zlý‘ – kožní lišej je něco špatného, zlého. Podle starých lidových názorů byli za šiřitele moru, horečky nebo zimnice a kožních nemocí často považováni motýli a můry. Původní praslovanský název kožní choroby lišajь byl tedy přenesen na domnělého šiřitele této nemoci, motýla. Doklady obou slov najdeme např. v Jungmannově slovníku.

Ve starší literatuře, např. ve druhém díle PSJČ, popř. i v Pravidlech z let 1902, 1913, 1921 a 1941, najdeme podobu lyšaj (v prvním vydání PČP ve variantě lyšej). PČP z roku 1957 se vracejí k původnímu způsobu psaní a uvádějí jedině podobu lišaj.

Sirup

Slovo sirup píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v PČP opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jeho spojování se slovem syrý a podle něj se toto slovo psalo s y. Podstatné jméno sirup pochází z arabštiny (šarāb – nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus/sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).

Jazykové hříčky: bidlo a bydlovír a výr

Již celá desetiletí si lidé lámou hlavu, které i – y doplnit do jazykové hříčky: Na dvoře stálo bidlo (tyč). Na tomto bidle si postavil pták své bydlo (obydlí). Přišel silný vítr a obě b-dla spadla. Větu můžeme vyslovit, protože ve výslovnosti i a y nerozlišujeme, ale pravopisně ji obvyklým způsobem (tj. napsáním jednoho písmena) řešit nelze – jedná se o dvě různá slova s odlišným významem. Nelze proto doporučit ani zápis s lomítkem: obě bidla/bydla spadla nebo obě bi/ydla spadla. Řešením je zápis spadlo bidlo i bydlo, ten však ruší slovní hříčku.

Obdobnou pravopisnou hříčku můžeme vytvořit i ze slov vír a výr nebo vískat a výskatNeopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v-rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v-skání neomrzela.