Psaní ě

Čeština má, na rozdíl od jiných jazyků, písmeno ě. To se vyskytuje:

  1. po písmenech d, t, n,
  2. po písmenech b, p, v, f,
  3. po písmenu m.

Písmeno ě po písmenech d, t, n

Písmeno ě po písmenech d, t, n signalizuje, že daná skupina se má vyslovovat [ďe], [ťe], [ňe], např. děsit [ďesit], těžit [ťežit], něha [ňeha] (viz kap. 1). Spojení písmen ďe, ťe, ňe se v češtině nevyskytují.

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f naznačuje výslovnost [bje], [pje], [vje], [fje], např. běhat [bjehat], pět [pjet], větřík [vjetřík], o žirafě [žirafje] (viz kap. 1).

Po písmenech se píše vždy pouze ě, nikdy je, např. pěna, pěst, napětí, na lípě, fěrtoch, ve strofě.

Po písmenech se většinou píše ě, např. běh, bělmo, chybět, oběd, oběť, příběh, sběratel, hrabě, na svatbě, hrubě; věc, věda, dřívější, hvězda, povědět, svět, zvěř, v dopravě, dvě, zajímavě.

Ve výrazech, které obsahují předponu ob- nebo v- a jejichž kořen za touto předponou začíná -je-, se píše je, např. ob-jem, v-jem (srov. pří-jem, zá-jem).

Po písmenu se je píše např. u těchto slov: objednat, objednávka, objem, objemný, objemový, objetí (od objet i od obejmout; ale obětí – 2. p. mn. č. od výrazu oběť), objev, objevit.

Po písmenu v se je píše jen u několika slov: vjet, vjezd, vjezdní, vjezdový, vjem, vjemový, vjedno, vjednom.

Skupina bje píše v přejatých výrazech jako objekt, objektiv, objektivní, subjekt, subjektivní.

Písmeno ě po písmenu m

Písmeno ě po písmenu m naznačuje výslovnost [mňe], např. město [mňesto]. Hlásková skupina [mňe] se v češtině píše buď , nebo mně.

Mě se píše ve slovech, která z hlediska současné češtiny považujeme za značková (neodvozená), a ve slovech od nich utvořených, např. měď, měděný, měna, proměna, vyměnit, město, městský, předměstí, měsíc, měsíční, měkký, měkoučký, změknout, mělký, mělčina.

U některých odvozených tvarů a slov si je třeba uvědomit podobu základového slova, tj. slova, od kterého byly konkrétní tvar nebo slovo odvozeny.

Jestliže v základním tvaru nebo základovém slově není skupina mn nebo men (zapomene), píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených ě, např. v zimě (od zima), měřit, průměr, výměra (od míra), oněmět, oněměl (od němý), rozumět, rozuměl, porozumění, nedorozumění (od rozum), to jsme se poměli (od mít), setměl, setmělý, setmění (od setmít se), uvědomělý, uvědoměn, uvědomění (od uvědomit), soukromě, soukromější (od soukromý), strmě, strmější (od strmý), střídmě, střídmější (od střídmý), vědomě, vědomější (od vědomý), zřejmě, zřejmější (od zřejmý), kromě (od krom).

K těmto slovům se řadí i příd. jm. tamější. Není totiž odvozeno od příd. jm. tamní (je to jeho synonymum), ale od příslovce tam příponou -ější.

Jestliže je v základním tvaru nebo základovém slově skupina mn nebo men, píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených mně, např. při hymně (od hymna), domnělý, domnění, domněnka (od domnívat se), zatemněn, zatemnění (od zatemnit), ztemnět, ztemněl, ztemněn, ztemnění (od temný), uzemněn, uzemnění (od uzemnit), jemně, jemnější (od jemný), rozumně, rozumnější (od rozumný), skromně, skromnější (od skromný), tajemně, tajemnější (od tajemný), temně, temnější (od temný), umně, umnější (od umný), připomněl (od připomenout), rozpomněl se (od rozpomenout se), vzpomněl (od vzpomenout), zapomněl, zapomnětlivý, zapomnětlivost (od zapomenout).

Tvary jako připomněl, rozpomněl apod. vycházejí ze staršího slovesa pomníti, což znamená ,pamatovat, vzpomenout si‘. Od tohoto výrazu je odvozen také název pomněnka. Tato květina byla dávána na památku, neboť prý dlouho udržuje svěžest.

O psaní zájmenných tvarů mě, mně viz níže

Tvary zájmena 

Tvary osobního zájmena pro 1. os. j. č.  mají v češtině tyto náležité pravopisné podoby: 2. p. beze mě (mne), 3. p. ke mně (dej mi), 4. p.  (mne), 6. p. o mně a 7. p. se mnou. I když příslušné tvary pro 2., 3., 4. a 6. p. vyslovujeme stejně, jako [mňe], jejich správná pravopisná podoba se liší. Důvodem je historický vývoj češtiny.

Ve staré češtině existoval, kromě 3. a 6. p., které byly formálně totožné (ve 3. p. ovšem na rozdíl od 6. p. existoval variantní příklonný tvar mi), pro každý pád zájmena  specifický, i ve výslovnosti odlišný tvar. Srov. následující přehled (tvary před znakem > jsou praslovanské, tvary po něm z nich vyvinuté tvary staročeské):

1. p. *azъ > já(z)

2. p. *bezъ mъne > beze mne

3. p. * mъně > ke mně

4. p. *mę > mě

6. p. *o mьně > o mně

7. p. * mъnojõ > se mnú

V průběhu vývoje staré češtiny došlo u zájmena  k tzv. vyrovnání 2. a 4. p. – v obou pádech se začal používat zároveň jak původně jen genitivní tvar mne, tak původně jen akuzativní tvar . Už ve staré češtině tedy byla situace následující:

1. p. já(z)

2. p. beze mne i  (< ze 4. p.)

3. p. ke mně

4. p.  i mne (< ze 2. p.)

6. p. o mně

7. p. se mnú (> novočeské se mnou)

Důležité je dodat, že tvar mně [mňe] pro 3. a 6. p. se původně ve staré češtině vyslovoval jinak než tvar 4. p. a následně pak i 2. p.  [m’(j)e]. Teprve poté, co došlo k tzv. vydělení nosové výslovnosti ve skupinách  [m’(j)e] a dané skupiny se začaly vyslovovat stejně jako dnes, tj. [mňe], vznikla současná situace, v níž příslušné tvary 2., 3., 4. a 6. p. zájmena  stejně vyslovujeme (jako [mňe]), ale jinak píšeme (jako  × mně). Jinými slovy – držíme historický, etymologii odpovídající způsob zápisu, ale zmíněné tvary už vyslovujeme stejně.

Přísně vzato tedy není pro odlišné psaní 2. a 4. × 3. a 6. p. zájmena  žádný důvod, kvůli pravopisné tradici se však stále udržuje. Při psaní  × mně se stačí řídit dvěma poměrně jednoduchými pravidly: První pravidlo říká, že ve 2. a 4. p. se píše  a ve 3. a 6. p. mně; podle druhého pravidla platí, že tam, kde lze použít knižní tvar mne, se může použít i . I přes existenci těchto dvou snadno aplikovatelných pravidel patří tento pravopisný jev kupodivu mezi ty, v nichž se chybuje velmi často.