Roubíčková Eva

Životopis Roubíčková Eva

Eva Roubíčková, rozená Mändlová, prožila čtyři válečné roky v Terezíně, odkud pochází unikátní svědectví. Její deník popisuje běžný život v ghettu, osudy lidí, jak se s podmínkami tábora vyrovnávají, kde hledají útěchu. Jde o ohromující výpověď mladé dívky, která si zoufá nad utrpením a hrůzou, bojí se, že nadobro ztratila lásku a ideály.

„Věci pro mě úplně ztratily cenu. To, co je důležité, jsou lidské životy.“

Eva Roubíčková se narodila v německy mluvící židovské rodině. Její otec Arnošt Mändel, veterán z 1. světové války, učil na klasickém gymnáziu latinu a řečtinu. Rodina bydlela v pěkné vile v Žatci, Eva studovala gymnázium. Po roce 1938 obyvatelé převážně německého města stále více podléhali hitlerovské propagandě. Dříve poklidné soužití lidí různých národností a vyznání vzalo za své. Rodina před narůstající krizí opustila Žatec a přestěhovala se do skromnějšího bytu v Praze.

Eva se zasnoubila s Richardem Roubíčkem, kterému se podařilo uprchnout před nacisty do Anglie. Snažil se pro ni marně zajistit britské vízum. V roce 1941 byla celá rodina transportovaná do Terezína. Nikdo si neuměl představit, že v malém pevnostním městě bude soustředěna většina Židů z Čech i okolních zemí. Namísto několika tisíc původních obyvatel se v přeplněných ubikacích tísnily desetitisíce lidí sužovaných hladem, nemocemi i neurčitým strachem z transportů „kamsi na východ“.

Eva měla štěstí, byla přidělena na práci v zemědělství, kde byla chráněna před dalšími transporty. Mohla pracovat mimo zdi ghetta a dostala se do kontaktu s dalšími lidmi. Do tábora pašovala jídlo, které si nakradla v zahradách. Několikrát dostala balíček od bohušovickěho železničáře Karla Košvance, který až do konce války zásoboval uvězněné Židy jídlem i novinami. Brzy byla zadržena četníkem. Za pašování hrozil v nejlepším případě transport, v horším i dlouhé vězení, možná poprava. Velitel terezínských četníků Janeček, po válce popraven za kolaboraci s nacisty, Evu mučil: kopal, tloukl pěstí, fackoval, vyhrožoval smrtí. Měsíc v terezínském vězení nebyla jen izolace, hlad, ale především naprostá nejistota, co bude dál, zda ji druhý den ráno vytáhnou na dvůr a popraví, nebo ji naloží do transportu a už své blízké nikdy neuvidí.

Po měsíční vazbě Eva vyvázla bez postihu. Vrátila se ke své práci v zemědělství, od kamarádek se učila česky, snažila se i jinak vzdělávat a žít v nenormálních podmínkách ghetta alespoň trochu normální život. Naději na osvobození utnula další vlna deportací na podzim 1944. Rodině Mändelových se dosud transporty vyhýbaly, tentokrát nebyl možný žádný odklad či odvolání. Téměř celé ghetto bylo zlikvidováno, Eva neúspěšně prosila o přiřazení do transportu se svou rodinou. Pracující v zemědělství zůstali částečně ochráněni až do konce války. Eva válku přežila, zůstala ale sama, zlomená a apatická.

Veškeré naděje upírala k naději, že žije její předválečný snoubenec Richard. Ukázalo se, že se v květnu 1945 vrátil do Prahy v řadách vojáků bojujících na západní frontě. Snoubenci se setkali a zjistili, že jejich láska i přes všechny prožité hrůzy přetrvala. Jejich děti o dvacet let později objevily v šuplíku rodičů starý sešit hustě popsaný německým těsnopisem – terezínský deník Evy Roubíčkové. Toto jedinečné svědectví bylo v českém překladu publikováno v roce 2009.