Nejprodávanější knihy - týden č. 30 (25. 07. - 31. 07.)
4.8.2022Aktuální žebříček nejprodávanějších tištěných knih ve 30. týdnu od 25. 07. do 31. 07. Tabulky jsou v pořadí beletrie, naučná literatura a knihy pro děti a mládež. Žebříček je se sestavován na základě dodaných dat od prodejců Českému svazu knihkupců a nakladatelů. Na prvním místě se umístila Kateřina Tučková s titulem Bílá Voda, nakladatelství Host. Na druhém místě je knihy Nepříliš šťastná rodina od Shari Lapena. Třetí místo obsadila kniha Zájezd snů od Haliny Pawlowské. Kateřina Tučková a její román zvítězil také v kategorii e-knihy..
|
Žebříček: tištěné knihy - týden č. 30 (25. 07. - 31. 07.)
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Nejvíce zákazníci v kamenných knihkupectvích kupovali knihu, dlouho očekávaný přelomový román o ženách, víře a zlu, od Kateřiny Tučkové se jmenuje Bílá Voda
Anotace knihy Bílá Voda.
Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.
–––
Evaristin příběh i osudy dalších řádových sester vycházejí ze skutečných událostí, po nichž Kateřina Tučková řadu let pátrala v archivech a mezi pamětníky. Kromě strhujícího děje se její román kriticky zaobírá i postavením žen v katolické církvi a v symbolické rovině i nerovnoprávným postavením žen v celé společnosti.
— Miroslav Balaštík, šéfredaktor nakladatelství Host
Psala jsem ten román s přestávkami deset let. Mezitím jsem četla materiály, které jsem objevila v archivech, mluvila s pamětníky, pobývala v klášteře a také prošla složitým duchovním hledáním, které mi pomohlo přiblížit se mým postavám i zevnitř. Myslím, že je to má nejprožitější kniha.
— Kateřina Tučková o románu Bílá Voda
Ukázka nejprodávanější knihy od Kateřiny Tučkové Bílá Voda:
TEMNÁ NOC LENY LAGNEROVÉ
květen 2007
Do toho místa vede jediná cesta. Plazí se přímo na sever, pod příkrými svahy pohraničních hor, mezi strmými vyklestěnými pasekami a zvlněnými poli, aby za posledním hřebenem masivu, jen pár metrů od česko-polské hranice, skončila smyčkou, na níž se točí autobus. Poslední půlhodinu v něm jela sama.
„Do kláštera, nebo do blázince?“ pokusil se s ní žertovat obtloustlý řidič, pomrkávající na ni do zpětného zrcátka. Přes velké sluneční brýle ho pozorovala mlčky, bez jediného hnutí brvy tak dlouho, až úsměv z jeho tváře zmizel. Po zbytek cesty ji pak už jen kontroloval krátkými nervózními pohledy.
„Tady je klášter. Do léčebny musíte tamtudy, kolem hřbitova, pořád dál až k lesu,“ řekl odměřeně, když vystupovala.
Sotva se pak podrážky jejích tenisek dotkly bělovodské půdy, dveře se za ní se syčením zavřely, řidič spěšně zařadil a autobus odjel. Lena se ocitla na konci cesty, a jako by ta smyčka byla oprátkou, zůstala na ní viset, sama na konci světa, kam příští autobus zajede až nazítří.
Na sklonku květnového odpoledne byla náves liduprázdná. V půli ji protínal potok osázený alejí rozložitých lip a jejich šumění jen umocňovalo nezvyklé ticho. Jediné známky života tu jevil párek štěbetajících jiřiček, které se jí hnaly vstříc od polských lánů. Přeletěly jí nad hlavou a ve svém rozpustilém duetu se málem rozbily o průčelí kostela. Teprve na poslední chvíli provedly úhybný manévr, stočily svůj let vzhůru a zmizely za hranou kostelní věže.
Ta stavba nebyla žádný skromný kostelík, jaký by člověk v zapadlé horské vsi čekal. Byl to monumentální barokní chrám se zvlněnou čelní fasádou, členěnou pilíři a volutami, z jejichž středu vybíhala věž, korunovaná namísto boubelatou barokní bání na první pohled nepatřičným, nízce přikrčeným oplechovaným jehlanem. Omšelou žlutou omítku brázdilo několik pásů obnaženého zdiva, připomínajících nezhojené, otevřené šrámy, a zabedněná okna zas prázdné oční jamky, jimiž kostel slepě shlížel na náves. Podobně na tom byl i masivní blok kláštera, který k němu těsně přiléhal. Obě budovy se o sebe opíraly jako dva nevidomí, jimž se poštěstilo přežít jakousi katastrofu, která toto místo v minulosti zjevně postihla. Bílá Voda vítala Lenu obrazem rozkladu a zmaru.
Tupá bolest v zádech Leně připomněla tíhu objemného, špatně sbaleného batohu. Se syknutím si ho nadhodila výš nad bedra a pak se podle instrukcí vydala napříč vesnicí, po silničce vedoucí mezi řídce roztroušenými domky.
Za prvním ohybem cesty zahlédla vysokou zeď. Mezerami mezi vzrostlými tújemi probleskoval pravidelný rastr poctivě navršených a zapravených kamenů, přerušený jen brankou s hustě tepaným ornamentem. Nízce střižený trávník, upravený tvar tújí, novým nátěrem se lesknoucí brána, to všechno se viditelně vymykalo zpustlému vzhledu zbytku vesnice.
Váhala jen chvilku. Pak sáhla po klice a branka se s tichým vrznutím otevřela.
Jsou hřbitovy a hřbitovy.
Většina z těch, které kdy Lena navštívila, jí splynula v univerzální vzpomínku na řady šedivých náhrobků osázených nějakými nezdolnými keříkovými rostlinami, mezi nimiž se stále častěji objevovaly zářivě barevné plastové květiny ze stánků vietnamských trhovců. Tu a tam pod krytkou plápolala svíčka.
Tento hřbitov byl ale jiný. Vypadal jako fantastická zahrada, v níž se z různě osázených záhonů tyčily náhrobní kameny nebo kříže, jejichž vzájemnost dokládala jednota vybraných květin. Nízké bílé náhrobky se krčily za rozložitými trsy levandulí, skromné dřevěné křížky byly obklopeny žlutými hlavičkami třapatek, zdobné tabulky na vysokých železných nožkách vykukovaly mezi klátícími se stonky zahradních kopretin. A pak ty krásně kované kříže s poctivě vyvedeným Kristem, k jehož nohám se pnuly růže — kardinálky, lambertky, serafinky, bílé, růžové, rudé.
Takhle nějak musela vypadat rajská zahrada, pomyslela si Lena, zaskočená omamnou vůní květin, bzučením včel a zpěvem ptáků, ozývajících se z korun lip na protější straně hřbitova. V té neutěšené pustině nebylo nikde víc života než tady.
A pak se zprostředka té krásy náhle někdo vztyčil. Nepříliš vysoká, štíhlá postava tam naráz stála jako vykřičník na konci věty, jehož naléhavost podtrhovaly paprsky slunce, které jí zapadalo přímo za hlavou — v tu chvíli to vypadalo, jako by měla svatozář. Při pohledu na ten zvláštní výjev Lena nejistě přešlápla. Pak si ale na ramenou opět nadhodila batoh, a protože stejně neměla co ztratit, vykročila té postavě po pískem sypané cestičce vstříc.
„Tak jsi přece přijela,“ přivítala ji s úsměvem žena, když dorazila až k ní. V protikladu ke křehkému tělu poznamenanému věkem byl její hlas hluboký a hrubý a chřestil jí v hrdle témbrem tak nezvyklým, že by jí ho mohla závidět kdejaká barová zpěvačka.
Možná za to mohlo napětí, které Lenu provázelo cestou sem, únava a hlad, možná kytice rudých kardinálek, spočívajících stařeně na předloktí, stejných, jaké Lena nedávno rozmetala po nemocniční podlaze, že se jí náhle prudce sevřelo srdce a v hrdle zadrhl dech. Skrytá za bezpečným štítem slunečních brýlí tak s vypětím sil jen kývla. Pokud se jí ta žena bude chtít na něco vyptávat, bude to marné — Lena nebyla schopná slova.
„Hádám, že jsi unavená,“ řekla však pouze stařena, a aniž čekala na odpověď, shýbla se k zemi, sebrala zahradnické nůžky, kolík a lopatku, vložila je i s kyticí růží do košíku a rukojeť pak podala Leně: „Tak vezmi tohle a pojď. Všechno už je připraveno.“
Nato se sklonila pro konev a opřená o motyku jako o poutnickou hůl jí pokynula k hřbitovní brance. „Ostatně sestry už si taky zaslouží rest, ono snad slavné vzkříšení do zítřka počká.“
Teprve v té chvíli si Lena uvědomila, co jí připadalo tak podivné, co těch pár posledních minut tlouklo na bránu jejího vědomí, co však teprve nyní vpustila dovnitř. Totiž že ta zvláštní jména na náhrobcích kolem ní jsou bez výjimky ženská.
Květnový podvečer venku ještě sálal horkem, uvnitř však bylo chladno. Tlusté zdi ani jediné úzké okno do klášterní cely teplo nevpustily.
Lena seděla na posteli, rukávy roláku, ve kterém přijela, měla stažené hluboko přes dlaně, jimiž si objímala ramena, a rozhlížela se. Místnost byla malá, napočítala pět krát sedm kroků. U jedné stěny stála postel s nočním stolkem, u protější nízká skříň. Nad ní visel velký dřevěný kříž.
Nikdy předtím v cele nebyla. A najednou ji měla pouze pro sebe, stejně jako téměř celé patro kláštera. Než ji sem Evarista přivedla, pokynula jen k jedněm ze zavřených dveří: „Tady bydlí Agnieszka, aspoň už tu nahoře nebude sama.“
Leně přišlo vhod, že kolem Agnieszčiných dveří prošly bez zastavení a že tak mohla do své cely vklouznout bez povinné zdvořilostní konverzace. Toužila se skrýt v tichu a samotě, zavrtat se do miniaturního prostoru, který jí byl přidělen, jako do ulity a utěsnit za sebou otvor. Zabarikádovat se. Zazdít.
Mrzutě sebou trhla, když se o chvíli později ozvalo zaklepání.
„Nesu ti večeři,“ řekla Evarista s pohledem upřeným na tác s kouřící konvičkou čaje, vedle níž nebezpečně poskakoval šálek. Na talíři ležely dva krajíce chleba, máslo, kousek sýra a nůž, v podpaží Evarista svírala stolní lampu a z kapsy jí trčela stará baterka. Než se Lena stačila pohnout, aby jí pomohla, položila tác i lampu na komodu.
„Občas tu vypadne proud. Pro jistotu měj po ruce tohle,“ podávala jí baterku, zatímco se zástrčkou v ruce hledala zásuvku, aby do ní zapojila lampu. Chvíli trvalo, než ji — prastarou, kulatou, jaké se už dávno nevyrábí — našla. Pozvolna se temnící místnost prozářil kužel ostrého světla.
V cele ani nebylo, kam by si Evarista sedla. S rukama v kapsách pracovních kalhot se proto opřela o stěnu a pozorovala, jak si Lena nalévá čaj a neobratně maže chleba máslem. Ani dlouhé rukávy neskryly její gázou převázané rány, Lena cítila, jak na nich na chvíli ulpěl Evaristin pohled. S krajícem v jedné ruce a s hrnkem kouřícího čaje ve druhé se k ní proto radši otočila zády, a jako by si chtěla prohlédnout zahradu, přistoupila k oknu.
„Jeden by nevěřil, že se nás sem kdysi vešlo deset,“ ozvalo se vzápětí za ní. „Když nás sem v padesátém roce nastěhovali, přespávaly na jedné takové posteli tři nejstarší sestry. A my ostatní na zemi — jedna vedle druhé. Když se některá chtěla otočit, musely jsme chtě nechtě všechny.“
Lena na to neřekla nic, s pohledem upřeným ven jen beze slova žvýkala.
„Dnes je to naopak. Na každou z nás je tu hned deset cel, takový tu máme luxus,“ nenechala se však její netečností odradit Evarista. „Kdyby se ti nelíbilo v téhle, můžeš se klidně přestěhovat jinam.“
Nejspíš na to měla něco říct, na něco se zeptat. Ze slušnosti. To by ale znamenalo prodlužovat rozhovor, o který Lena ani trochu nestála. Přála si jediné — být konečně sama. A tak se celou rozhostilo nezdvořilé ticho, do něhož se ozývalo jen měkké šustění látky. Evarista se zřejmě snažila vyprostit cosi dalšího z kapsy.
„Vezmi si tohle,“ řekla pak, a když se Lena ohlédla, uviděla, jak na okraj skříňky pokládá útlou brožuru. „Kdybys měla dlouhou chvíli.“
Na zažloutlé obálce s černobílou fotografií kláštera z dob, než se do něj zahryzl zub času, stál nápis Bílá Voda — zázračný kout zlatých hor. Tentokrát Lena alespoň zamumlala poděkování.
„Dobrá, nechám tě,“ kývla nakonec Evarista, když bylo jasné, že víc z Leny nevypadne, a odlepila se ode zdi. S rukou na klice se k ní však ještě otočila: „K ranním chválám se dole v kapli scházíme o půl sedmé, pak je snídaně v refektáři, obědváme přesně ve dvanáct. V šest bývá večeře a v devět společný kompletář. Ale jestli ti zítra bude příjemnější celý den prospat, klidně spi. Přijď, až budeš připravená.“
Po těch slovech odešla, v cele po ní zbyla jen těžká, tabákem prosycená vůně.
Se zbytkem chleba v ruce se Lena opět otočila k oknu, za nímž se už smrákalo. Pod korunami stromů v klášterní zahradě se rozvrzali cvrčci, někde poblíž se ozvalo zavytí psa. Jeho naléhavý hlas ji bodl u srdce stejně jako přítomnost těch růží v nemocnici. Lena se otřásla. Co při setkání s Evaristou na hřbitově jen stěží potlačila, to ji teď přepadlo s novou silou — hrdlo se jí prudce stáhlo, ostrá bolest skřípla spánky, končetiny rozechvěl třas. Pustila nakousnutý krajíc, opřela se o rám okna a ze všech sil se snažila odrazit, co mělo přijít. Útok té zatracené bestie, která už od rána nedočkavě přešlapovala v temnotách její mysli, cukala se na řetězu její slabé vůle, vzpínala se, vyla a chroptěla, nedočkavá vrhnout se na ni a rdousit ji, dokud nevypustí duši. Marně. Nakonec se přece jen utrhla, několika skoky přiřítila k ní a skočila. Ve chvíli, kdy se Lena svezla na všechny čtyři, aby ze sebe s kusy nestráveného chleba vyzvrátila i dlouhý prázdný vzlyk, se pustou horskou vsí rozdunělo klekání.
Nakladatelství: Host
Autor: Kateřina Tučková
Ochrana: sociální DRM
Rok vydání: 2022
Počet stran: 688
Jazyk: cs
Formát: EPUB | MOBI | PDF2
Cena s DPH: 449 Kč
Cena bez DPH: 408 Kč
Knihu lze objednat zde Bílá Voda
Žebříček "e-knihy" pro Červenec 2022
| Název | Autor | Nakladatelství |
|---|---|---|
| Bílá Voda | Kateřina Tučková | Host |
| Neklidná krev | Robert Galbraith | Kniha Zlín |
| Chlorid sodný | Jussi Adler-Olsen | Host |
| Francouzská lekce | Natasha Boyd | Metafora |
| Vražedná mysl | Angela Marsonsová | Kalibr |
| Anti-přítel | Penelope Wardová | Baronet |
| Domek v Irsku | Julie Caplinová | Cosmopolis |
| Jeho zakázaná Popelka | Julia Jamesová | HarperCollins |
| Nepřítel, který mě zachránil | Annie Westová | HarperCollins |
| Nepříliš šťastná rodina | Shari Lapena | Kalibr |
Žebříček "audioknihy" pro Červenec 2022
| Název | Autor | Nakladatelství |
|---|---|---|
| Stín ve dveřích | Tim Weaver | Audiotéka, čte I. Bareš |
| Legie VI: Pán hor | Kristýna Sněgoňová, František Kotleta | Audiotéka, Epocha, čte M. Stránský |
| Bratři ve zbrani | Simon Scarrow | Audiotéka, Bookmedia, čte M. Holý |
| Zvon | Neal Shusterman | Témbr, čte V. Fridrich, J. Stryková |
| Ekonomické bubliny | Dominik Stroukal | Grada, čte P. Neskusil |
| Všichni muži Kremlu | Michail Zygar | Audiotéka, Pistorius & Olšanská, čte Z. Horák |
| Dech | James Nestor | Progres Guru, čte Z. Horák |
| Jsem Baťa, dokážu to! | Jozef Banáš | Audiotéka, Olympia, čte L. Ondráček |
| Čtyři tisíce týdnů | Oliver Burkeman | Jan Melvil Publishing, čte O. Novák |
| Žítkovské bohyně | Kateřina Tučková | OneHotBook, čte T. Bebarová, M. Táborský |
Zdroj: SČKN a eKnihovna
