Zaslepená společnost

Všechny eseje této sbírky krouží kolem tématu zaslepení společnosti, jehož metaforou je inscenace divadla Pôtoň Terra Apathy. Vypráví příběh obce Horné Opatovce, zlikvidované vládou v důsledku katastrofálního zamoření životního prostředí. Jedovaté emise hliníkárny tu zabily hmyz, stromy, ženám se začaly lámat kosti, rostla dětská nemocnost. Obyvatelé byli ale zaslepení, více vydělávali, více nakupovali…

 Dějiny jsou poháněny napětím mezi horizontem nadějí a prostorem zkušeností, které ty naděje vyvracejí. Některé naděje jsou ale světlem ve tmách, lidé jsou jimi zaslepení, bojí se vidět propast, do níž se hroutí.

Jádrem antropocénu je boj o nomos Země: je nutné zakotvit v nějaké „ústavě všech pozemšťanů“ planetární limity, které lidstvo v budování svého světa nesmí překročit, jinak by byla ohrožena obyvatelnost Země. Do politiky vstupuje apokalyptický tón, nesmiřitelná polarizace, v sázce je právo lidstva rozhodovat o svém pozemském domově.

Přežije demokracie takový antagonismus?