Sbohem malé nic

Vzpomínky na dětství, které se výrazně ozývají hned v první části Jedličkovy sbírky, v sobě sice nesou určitou normalizační pachuť, jsou však zároveň i výrazem paměti, která z nepříznivé doby vybírá i lepší a veselejší okamžiky. Objevují se především tehdy, když autor portrétuje spolužačky, starého včelaře nebo se sarkastickým úsměvem komentuje svou nevděčnou úlohu třídního nástěnkáře. Jedlička však dokáže i citlivě naslouchat "obecnímu smutku", projevům ze hřbitovních zdí nebo naopak mnohdy napjatým hovorům svých sousedů. Mnoho veršů se také odehrává na poli citového vztahu, v němž básník konfrontuje zisky a ztráty nebo zaznamenává prohry a malá vítězství. Dosavadnímu průběhu života, onomu "malému nic", dává sice autor sbohem, uvědomuje si však, že láska už běží jen "na půl plynu" a proto i "rychlozdvižné sny // pravidelně končívají / v mezipatrech" a nemají již sílu vystoupat k nejvyšším podlažím.