Rozhovor s Vladimírem Stiborem

V dalším díle našich rozhovorů s českými autory nám na dotazy odpověděl spisovatel Vladimír Stibor, autor žijící ve středočeských Nechvalicích píšící poezii, povídky i fejetony. V jeho případě platí, že jablko nepadlo daleko od stromu. Narodil se v Benešově u Prahy jako druhý syn novináře a redaktora Štěpána Stibora. Vladimír Stibor měl jako knihkupec a člen Obce spisovatelů ke knihám vždy blízko. Zajímavostí je rovněž skutečnost, že autorova manželka Alena Stiborová ilustrovala většinu jeho knih.

1. V kolika letech jste napsal své první dílko, jaký to byl žánr a o čem pojednávalo?
Pokud si matně vzpomínám, bylo mi asi šest, nejvíce sedm let. Jednalo se o divadelní hru, kdy mi za jeviště sloužila prastará židle, loutky hrály jako o život, zašívaná deka připomínala oponu, rodinní příslušníci si museli koupit vlastnoručně vyrobené vstupenky, aby podpořili mé dramatické nadšení. Určitě už v té hře době bojovalo dobro se zlem.

2. Jak dlouho Vám trvalo napsání a následné vydání Vaší knihy?
Svou první knihu, sbírku básní Zpráva o zranitelnosti lidí jsem vydal velice pozdě, až ve svých čtyřiceti letech. Psal se tehdy rok 1999. Uvědomoval jsem si, že kdybych začal publikovat knižně na začátku dospělosti, asi bych se vydal jinými cestami.

3. Vzpomenete si ještě, s čím jste se jako začínající autor musel vypořádat?
Nejdůležitější pravděpodobně bylo nebrat se moc vážně, dokázat se zasmát i sám sobě, být nejvíce kritický především k vlastní tvorbě. Ale to se člověk nenaučí ze dne na den. Každý literární neúspěch měl pro mne vždycky tu zvláštní sílu „nakopnout mě“ a tajně věřit, že není všem dnům konec, že příště to již bude o poznání lepší, nebo alespoň o fous.

4. Jsou Vaše knihy vydávány i jako eknihy?
Bohužel nejsou. Jsem ještě asi ze staré školy, i když vím, že ani knižní technický pokrok se zastavit nedá. Jen oddálit.

5. Máte své nakladatelství, nebo si knihy vydáváte svépomocí?
S odstupem let mi dochází, že jsem měl veliké a nebývalé štěstí, když jsem mohl vydávat publikace v nakladatelství Knihovna Jana Drdy Příbram, /dnes již zaniklé/později v pražském vydavatelství poezie Protisu Romana Poláka, směl jsem též knižně vycházet v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem, nyní je mi ctí, že posledních několik svých knížek veršů i pár celostátních almanachů poezie /např. Antologie 65ti českých básníků Pastýři noci z roku 2014/ mohu přivádět na svět v nakladatelství Milana Hodka. Svůj vlastní nakladatelský dům nevlastním. Pouze jednu drobnou knížečku, abych odpověděl na druhou část Vaší otázky, jsem realizoval vlastním nákladem, abych knihu posléze rozdal přátelům a měl co předat na Vánoce Ježíškovi.

6. Kde všude lze Vaše knihy získat?
Poslední mé sbírky poezie včetně almanachů by měly mít pražské prodejny knih spadající do distribuční sítě Kosmas, jako dokumenty by se měly nacházet v regálech krajských knihoven, pak v místě mého bydliště – na Sedlčansku. Několik posledních výtisků všech svých knih schovávám na chalupě v malé místnosti, kde před šedesáti lety můj milovaný děda Václav ševcoval.

7. Věříte v budoucnost tištěné knihy nebo e-knihy, případně obou současně?
Pevně věřím i doufám, že soumrak tištěné knihy nenastane ještě dlouho, určitě dnešní mladá generace zcela jistě nezažije její zánik. Klasická knížka má nespočet nezanedbatelných priorit: listy v ní šustí, krásně voní, můžete si ji klidně vzít s sebou do postele a vložit třeba pod hlavu. A vypnou-li proud, nebo dojdou-li baterie, nic se neděje. Je neustále stejná, kdykoliv schopná posloužit naším touhám, snům i fantazii.

Děkujeme za odpovědi a přejme mnoho energie do další literární tvorby.