Někdo jiný. Kronika proměny

Navýsost osobní dílo laureáta Nobelovy ceny za literaturu odkazuje už svým názvem ke slavnému Rimbaudovu aforismu „Já je někdo jiný“. A právě v návaznosti na něj se Kertészův text opět potýká s autorovou dávnou Nemesis – paradoxní a de facto nerozklíčovatelnou problematikou identity. Rámec fragmentarizovaných zápisů deníkového ražení tvoří překlad Wittgensteina coby pracovní proces, ale také duševní stav. Děj se odehrává v mnoha centrech evropského kulturního dědictví: ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Budapešti či Tel Avivu, jejichž ulicemi, přednáškovými sály i nádražními halami se zvolna prochází hluboce melancholický vypravěč, zajatý už navěky ve stavu znovunalezené „svobody“, jež mu ovšem nepřináší ani kýženou úlevu, ani pocit skutečné „proměny“.

Imre Kertész se narodil 9. listopadu 1929 v Budapešti. 30. června 1944 jej coby čtrnáctiletého chlapce deportovali do Osvětimi. Následně prošel zajetím v několika dalších koncentračních táborech, než se v roce 1945 po osvobození lágru vrátil do rodného Maďarska, kde se živil zejména novinařinou a manuální prací. Část svých textů napsaných v letech 1955 a 1960 včlenil do prvního románu Člověk bez osudu (Sorstalanság), který vznikal v letech 1960-1973. V osmdesátých letech se živil zejména literární a překladatelskou činností. Během své překladatelské kariéry převedl do maďarštiny množství autorů světového významu; za všechny např. Eliase Canettiho, Sigmunda Freuda, Hugo von Hof mannstahla, Friedricha Nietzscheho, Josepha Rotha, Arthura Schnitzlera, Ludwiga Wittgensteina a další. 10. října 2002 získal Imre Kertész jako historicky první maďarský prozaik Nobelovu cenu za literaturu. Autor, jehož domovským nakladatelstvím je budapešťské Magvető Kiadó, byl na cenu nominován spolu s literáty tak zvučných jmen jako je John Updike nebo Philip Roth. Švédská Akademie své rozhodnutí odůvodnila následovně: „za spisovatelskou činnost, která hovoří ústy křehké zkušenosti jednotlivce tváří v tvář barbarské zvůlidějin.“ Kertészův román Člověk bez osudu (Sorstalanság) z roku 1975 dodnes platí za jeden z nejhodnověrnějších a nejvíce rozjitřujících románů o Holocaustu vůbec. Dále vyšlo: A kudarc (1988, Fiasko), Kaddis a meg nem született gyermekért (1990, Kaddiš za nenarozené dítě), A holocaust mint kultúra (1993, Holocaust jako kultura), Valaki más (1997, Někdo jiný) aj.