Horniny

Karel Šiktanc rozdělil svůj básnický cyklus do dvou oddílů: v prvním (Přímé řeči) sledujeme náznaky dějovosti, jakýchsi malých vstupů do životních situací. Ty se většinou odehrávají v konkrétním prostoru, interpretovaném s básnickým nadhledem, který ještě více zpřítomňuje jedinečnost popisovaného okamžiku. Šiktanc s okouzlením vnímá prostranství "němé návsi", na kterou se snad jednou vrátí poezie, povzdechne nad vyslechnutým rozhovorem mezi mužem a ženou v jedné pražské kavárně i nad světem, z něhož se pomalu ztrácí básnická metafora. Ve druhé části (Prvorozenost) se autor ocitá jakoby na konci putování. Cítí potřebu klidu, snad je i trochu unaven z přemíry životních prožitků. I proto přemítá jak nad tím, co se odehrálo, co zůstalo v paměti, tak nad pocity veskrze současnými, jež se derou na povrch. Šiktanc rozhodně není jen básníkem minulosti, naopak se cítí fascinován dnešní skutečností a pokouší se ji vyjádřit svým vyhraněným, vytříbeným slovem a jazykem. Ví, že v ní "skřípá zuby úzkost", neklid a tíseň. Ale i přesto básník vytrvale píše a snad i potichu věří, že i když "o bouře je v nebi i na zemi postaráno", nastanou možná i lepší časy, "poněvadž musí rozkvésti i tma".