Chůze po dunách

Zásadní změna, k níž dochází v poezii Kateřiny Rudčenkové, je snaha o zklidnění verše i o zařazení existenciálního přízvuku. Předcházející nespoutanost nahrazuje nyní autorka ucelenými meditacemi, v nichž zřetelně zaznívají motivy východní filozofie. Její velká témata, která kralovala předcházejícím sbírkám (především erotické záchvěvy, osamocení či obavy) se zde také objevují, neděje se tak ovšem v tak velké míře jako dosud. Rudčenková se v básních představuje jako poutník, procházející krajinou, v níž hledá barvy, namalované nejen na tváři světa, který pozoruje, ale ilustrující i její konkrétní pocity a dojmy. Citlivě sleduje vše, co se kolem ní odehrává, vyrovnává se s bolestí, smutkem a steskem a s nadhledem hodnotí průběh vlastního bytí, do něhož náhle pronikají rušivé tóny, jež poodhalují, že ne vždy se autorčin život odehrával podle jejích představ a očekávání.