Ukázka z připravované knihy o agentech Jsme Bellingcat

17.5.2021

Kniha v originále s názvem We Are Bellingcat vyšla v anglickém jazyce letos v únoru. Autor Eliot Higgins je zakladatelem investigativního projektu Bellingcat. Český překlad si vzal na starost Viktor Janiš. Vydání připravuje vydavatelství Deníku N v rámci Edice N. Skupina Bellingcat je mezinárodně známou, díky investigativní žurnalistice v kauzách okolo vyšetřování sestřelení letu MH17 a odhalení agentů, spojených s otravou bývalého ruského agenta Sergeje Skripala a jeho dcery na území Velké Británie. Níže ukázka textu z knihy Jsme Bellingcat 

Ministři britské vlády se spěšně sešli v podzemní konferenční místnosti v centru Londýna na krizovém zasedání týmu COBRA. Na britské půdě došlo k útoku chemickými zbraněmi; vypadalo to jako atentát. Skripalovi zůstali v nemocnici na ventilátorech, napumpovaní atropinem, oblouzení sedativy a pod ozbrojenou ochranou. Británie musela zareagovat.

Podezření se obrátilo ke Kremlu – jednou z obětí byl bývalý plukovník ruské vojenské rozvědky, který v minulosti pracoval pro Brity jako dvojí agent. Čtvrtého března 2018 našli jej i jeho dceru zhroucené na lavičce v poklidném anglickém městě Salisbury, oba na pokraji smrti. Moskva popřela odpovědnost.

„Naši kolegové tklivě a s vážnou tváří tvrdí, že pokud tohle spáchalo Rusko, pak bude odezva taková, že na ni Rusko nikdy nezapomene,“ prohlásil ministr zahraničí Sergej Lavrov. „To není poctivé. Tohle je ryzí propaganda, není to nic než rozdmýchávání hysterických nálad.“

Nebylo to ovšem poprvé, co Kreml z pomsty vyslal traviče; předtím například na Alexandra Litviněnka, někdejšího důstojníka ruské rozvědky, který přeběhl do Velké Británie a stal se nesmlouvavým kritikem prezidenta Vladimira Putina. Prvního listopadu 2006 se Litviněnko setkal se dvěma bývalými agenty KGB v londýnském hotelu Millennium. O pár hodin později večer se mu udělalo zle. Za několik týdnů zemřel na následky ozáření poloniem 210.

Shodou okolností se jen několik kilometrů od Salisbury, v areálu Porton Down, nachází laboratoř ministerstva obrany, která se zabývá studiem těchto jedů. Odborníci na chemické zbraně tam horečnatě zkoumali vzorky krve šestašedesátiletého Sergeje Skripala a jeho třiatřicetileté dcery Julie a snažili se zjistit, co se jim stalo. Jejich závěr byl jednoznačný: novičok A234, nervově paralytická látka, kterou Sovětský svaz vyvinul v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy byl Vladimir Putin ještě důstojníkem KGB.

Potřísnění kůže novičokem může způsobit ztrátu zraku, respirační obtíže, neustálé zvracení, křeče či smrt. Zpravodajští analytici zjistili, že Rusko odposlouchávalo komunikaci mezi Skripalem a jeho dcerou před jejím odletem z Moskvy na dvoutýdenní dovolenou. Sledováním Julije pak ruští agenti přišli na jejího otce.

„Buď šlo o přímý útok ruského státu na naši zemi,“ komentovala situaci premiérka Theresa Mayová v Dolní sněmovně, „nebo ruská vláda ztratila kontrolu nad touto potenciálně katastrofálně škodlivou nervově paralytickou látkou a umožnila, aby padla do rukou někomu jinému.“ Moskva dostala osmačtyřicet hodin na vysvětlení. „Pokud nepřijde věrohodná reakce, budeme mít za to, že Rusko nezákonně použilo sílu proti Spojenému království. A já se vrátím do této sněmovny a představím celou škálu opatření, která v reakci na to přijmeme.“

V tu chvíli začaly ruské státní zpravodajské kanály rozvíjet konspirační teorie. Tvrdily, že Británie držela Skripalovy proti jejich vůli, a že pokud byla nervově paralytická látka vojenské kvality, proč tedy nejsou oběti mrtvé. Šlo o tvrzení s dvojím účinkem: šířilo pochybnosti a zároveň vyhrožovalo. Podsouvalo, že kdyby Kreml sáhl k násilí, k selhání by nedošlo.

Britové pak vyhostili třiadvacet ruských diplomatů označených za nedeklarované zpravodajce. Spojenecké země se zachovaly solidárně a rovněž vyhostily své ruské „diplomaty“. Spojené státy jich poslaly domů šedesát a zároveň uvalily sankce na banky a export. Moskva na to zareagovala vlnou vyhoštění.

V Bellingcatu jsme to sledovali a poohlíželi se po nějakém záchytném bodu. Jsme online kolektiv roztroušený po celém světě, vyšetřujeme válečné zločiny a analyzujeme dezinformace, přičemž vycházíme ze stop, které jsou otevřeně dostupné na internetu – v příspěvcích na sociálních sítích, v uniklých databázích, ve volně přístupných satelitních mapách.

Je paradoxní, že v současném věku internetových dezinformací jsou fakta dostupná jako nikdy předtím. Osmnáct zaměstnanců, kteří tvoří jádro našeho týmu, spolupracuje s desítkami dobrovolníků a píše zprávy, které čtou statisíce lidí, včetně vládních představitelů, vlivných novinářů a politiků. Nemáme žádnou agendu, ale máme krédo: důkazy existují a lži existují a lidi stále zajímá rozdíl mezi nimi.

V následujících měsících se Sergej a Julija Skripalovi uzdravili, ale Scotland Yardu se nedařilo případ vyřešit. Dveře Sergeje Skripala, kde nejspíš došlo ke kontaminaci, nezabíraly žádné bezpečnostní kamery.

Detektivové shromáždili a zhlédli 11 000 hodin záznamů z místních kamerových systémů, zkoumali platby kreditními kartami a studovali provoz mobilních telefonů v okolí. A zatímco hledali odpovědi, přišly další otravy. Muž ze salisburské oblasti, jehož drogová závislost dovedla k prohrabávání odpadků, našel cosi, co pokládal za lahvičku parfému Nina Ricci Premier Jour, a daroval ji své přítelkyni. Ta si jej nastříkala na zápěstí a udělalo se jí hodně zle. Osmého července ji nemocnice odpojila od přístrojů. Organizace pro zákaz chemických zbraní analyzovala vzorky a potvrdila, že falešná lahvička parfému obsahovala novičok.

„Tato nervově paralytická látka je jednou z nejvzácnějších chemických bojových látek na světě a její dvojí výskyt tak blízko u sebe nemůže být náhodný,“ informovala britská protiteroristická policie. Atentátníci podle všeho hodili do popelnice nádobku plnou nervově paralytické látky, která by dokázala zabít tisíce lidí.

Šest měsíců po útoku na Skripalovy nám policie konečně dala to, co jsme potřebovali. Snímky ukázaly dva Rusy, kteří několik dní před travičským útokem přicestovali na letiště Gatwick, dva dny za sebou spolu jezdili vlakem z Londýna do Salisbury a číhali poblíž domu přeběhlíka. Úřady potřebovaly pomoct s identifikací těchto dvou osob, a proto zveřejnily fotografie podezřelých, kteří cestovali pod jmény Alexandr Petrov a Ruslan Boširov. Scotland Yard doufal, že je někdo pozná. Kreml je rozhodně poznal.

„Víme, kdo jsou, našli jsme je,“ prohlásil Putin. „Doufám, že se sami přihlásí a všechno řeknou. To by bylo pro všechny nejlepší. Není tu nic zvláštního, nic zločinného, o tom vás ujišťuji. Uvidíme v blízké budoucnosti.“

Když si to prezident žádá, budoucnost se dostaví rychle: hned nazítří, 13. září 2018, se oba podezřelí ukázali v rozhovoru pro kremelský mezinárodní zpravodajský kanál RT (Russia Today). Na interním chatovém fóru Bellingcatu jsme si posílali vzkazy sem a tam, to vysílání nám úplně uhranulo. Oba muži prohlásili, že jsou nevinní, že jsou pouze dva přátelé, kteří si na poslední chvíli vyjeli na dovolenou do Británie podívat se na provinční katedrálu. „Petrov“ kolem sebe vrhal vzteklé pohledy, jako by mu hrozně vadilo, že se objevil na veřejnosti. „Boširov“ se ošíval a v obličeji byl celý zpocený. Nejsou žádní vrazi, namítali, jen podnikatelé s fitness přípravky.

Moderátorka RT: „Co jste tam dělali?“

Petrov: „Naši přátelé nám už dlouho doporučovali, abychom to nádherné město navštívili.“

Moderátorka: „Salisbury? Nádherné město?“

Petrov: „Ano.“

Moderátorka: „Proč je tak nádherné?“

Boširov: „Je to turisty vyhledávané město. Mají tam slavnou katedrálu, Salisburskou katedrálu. Je známá po celé Evropě a vlastně po celém světě, aspoň myslím. Proslulo svou 123 metrů vysokou věží. Proslavily ji hodiny. Jsou to nejstarší funkční hodiny na světě.“

Den před travičským útokem se oba statní Rusové vydali poprvé na návštěvu Salisbury. Jeli vlakem z Londýna tam a zase zpátky tři hodiny, přitom ale v Salisbury strávili pouhých třicet minut, protože je prý odradil sníh. Následujícího dne se vydali na cestu z Londýna do Salisbury znovu. Tvrdili, že nemají ponětí, kde se nachází dům Skripalových. Moderátorka se zeptala na lahvičku s parfémem.

Boširov: „Nepřipadá vám trochu hloupé, že by si dva heterosexuální muži vezli dámský parfém? Na celnici vám kontrolují všechny věci. Takže kdybychom měli něco podezřelého, určitě by se na to zeptali. Proč by měl mít chlap v tašce dámský parfém? […]“

Moderátorka: „Pracujete pro GRU [vojenskou rozvědku]?“

Petrov (na moderátorku): „A vy pro ni pracujete?“

Moderátorka: „Já? Ne, nepracuju. A vy?“

Petrov: „Já ne.“

Boširov: „Já taky ne.“

Na našem chatovém fóru jsme byli zajedno. Ti dva lžou. „Proslulo svou 123 metrů vysokou věží“? Kdo takhle mluví, jako by odříkával heslo z Wikipedie? Pokud britské úřady nedokážou zjistit, co jsou tihle dva zač, my se o to pokusíme. Jenže nebylo moc o co se opřít. Fotografie jejich tváří. Jejich údajná jména.

Během pár dní jsme případ rozlouskli.

Vyšetřováním případu Skripalových jsme se dostali do novinových titulků po celém světě a také si vysloužili řadu otázek. Jak se kolektivu internetových detektivů samouků podařilo identifikovat ruský zabijácký tým? Je to vůbec možné? Kde jsme se vzali? A co to je ten „Bellingcat“?

Pro odpovědi na tyto otázky je potřeba vrátit se do doby před deseti lety, kdy se po celém světě začaly šířit chytré telefony a sociální média se stala platformou pro navazování osobních vztahů a šíření názorů a fotografií. Aniž to lidstvo zamýšlelo, předložilo veřejnosti nejotevřenější výpověď o sobě samém, jakou kdy svět poznal. Ti nevinní si neuvědomovali, jak moc toho na sebe prozrazují. Netušili to ani viníci.

Tenkrát jsem byl jen jedním z mnoha počítačových nadšenců, třicátník s neuspokojivým kancelářským zaměstnáním a živým zájmem o zprávy. Pak jsem dostal vnuknutí. Když hledáte na internetu, můžete najít fakta, která ještě neznají ani novináři, ani odborníci. Něco podobného si uvědomila i hrstka dalších lidí, a tak se ustavila online komunita zaměřená na aktuální událostí, které zanechaly stopy na YouTube, Facebooku, Twitteru a dalších místech. S dalšími zkušenostmi přišla i vyšší míra sofistikovanosti, učili jsme se jedni od druhých nejnovějším investigativním vychytávkám a sflikovali dohromady nový obor, který propojuje žurnalistiku, obhajobu lidských práv a vyšetřování zločinů.

Dokázali jsme, že syrský diktátor Bašár Asad zaútočil na své spoluobčany chemickými zbraněmi. Ukázali jsme, kdo stojí za sestřelením letu MH17. Vypátrali jsme příznivce ISIS v Evropě. Identifikovali jsme neonacisty řádící v Charlottesville ve Virginii. Pomohli jsme potlačit záplavu dezinformací, které se šířily spolu s covidem-19. A odhalili jsme kremelský zabijácký tým.

Tato disciplína je tak nová, že jí chybí jednotné označení. Nejčastěji se používá OSINT, tedy zpravodajská činnost z otevřených zdrojů. Tato zkratka však pochází ze světa státních zpravodajských služeb, jejichž utajená činnost se neshoduje s otevřeným a veřejným posláním Bellingcatu. Přesnější označení zní „internetové vyšetřování z otevřených zdrojů“. Děláme však mnohem víc než pouhý internetový výzkum. Bojujeme s dezinformačními silami, které pokřivují společnost. Trváme na důkazech. A obyčejným občanům předvádíme, jak odhalovat nepravosti a vyžadovat od mocných skládání účtů.

Soukromý detektiv Michael Bazzell, mistr práce s otevřenými zdroji, před lety v FBI pronásledoval zločince a prohledával databáze, které byly tak drahé, že si je amatéři nemohli dovolit. „U OSINT bych ale dnes řekl, že za 98 procent všeho, co potřebujete o někom zjistit, už nemusíte platit. Proto jsem se do OSINT také pustil naplno,“ říká. „Došlo mi, že to může mít každý.“

Když generál Michael Flynn vedl Obrannou zpravodajskou službu (tedy než se znemožnil v Trumpově administrativě), poznamenal, že tajné zdroje kdysi přispívaly 90 procenty cenných zpravodajských informací. Po nástupu sociálních médií tomu už je naopak: 90 procent hodnotných zpravodajských informací pochází z otevřených zdrojů, které jsou dostupné všem.

Špionážní agentury odedávna sbíraly informace z otevřených zdrojů, pročítaly noviny a poslouchaly rozhlasové vysílání. Těmito materiály však zpravidla pohrdaly a dávaly přednost tajným zdrojům, což ospravedlňovalo jejich obrovské rozpočty a vliv. My ostatní jsme ale s tajnými informacemi měli jistou potíž: museli jsme věřit těm, kteří jimi disponovali. Ovšem důvěra veřejnosti je nalomená od války v Iráku, kdy koalice vedená Spojenými státy ospravedlňovala invazi tvrzeními o Saddámových zbraních hromadného ničení, která se ukázala jako nepodložená.

Společenská nedůvěra se dnes nevyznačuje pouze pochybnostmi mas o elitách. Občané na své spoluobčany nahlížejí s hlubokým podezřením a každý politický kmen se nachází ve své vlastní informační bublině. Čtenáři knih, jako je tahle, odpůrci dezinformací, musejí odolávat pokušení pokládat se za lepší lidi než ti, kdo se nechají ošálit a propadnou konspiračním teoriím. Přesto my všichni do značné míry věříme jen tomu, co nám kdysi řekl někdo jiný. Proto jsou odborníci životně důležití. Ale ti už nestačí. Nemůžeme dovolit, aby se pravda stala záležitostí skupinové loajality, to by byla katastrofa. Dnes musejí být tvrzení vyložena tak, aby je viděli všichni. Taková je metoda Bellingcatu: klikněte na odkazy a ověřte si naše závěry sami.

Před lety byl internet propagován jako kyberutopie na spadnutí. V poslední době se veřejné mínění obrátilo opačným směrem. Digitální éra je vnímána jako bourací koule, která rozbíjí žurnalistiku, slušnost a politiku. V Bellingcatu tohle kybernetické rochnění v depresi neuznáváme. Zázraky internetu stále mohou proměnit svět k lepšímu. Střežit společnost a prosazovat pravdu ale už není výhradní doménou institucí. Je to věc nás všech.

Nemusíte mít prověrku na stupeň přísně tajné, tyto informace nejsou určené jen zasvěceným. Bellingcat je něco, co tu ještě nebylo: rozvědná agentura pro lidi.

Kniha Jsme Bellingcat vyjde na podzim. V předprodeji si ji za zvýhodněnou cenu můžete objednat už nyní.

Zdroj: Denik N, redakce