Thoreau tvrdil, že dobrá kniha přiměje čtenáře, aby ji přestal číst

Tento výrobce tužek, vynálezce, učitel, náruživý chodec a poutník přírodou, přírodovědec, kazatel ve službách mravnosti i kritik společnosti založené na materiálním zisku je známý hlavně díky své autobiografické próze Walden (1854). V ní vylíčil život v lese u stejnojmenného rybníka na pozemku svého přítele a mentora Ralpha Waldo Emersona.

I když tam strávil dva roky, dva měsíce a dva dny (od července 1845 do září 1847), dal autor svému vyprávění stylizovaně zhuštěnou podobu. Jde v něm, jak napsal amerikanista Josef Jařab, o zpodobnění „rezonance mytického procesu individuálního probouzení v rámci ročního cyklu, který se odvíjí od starého léta k novému jaru“. Tato kniha je česky dostupná už ve čtyřech překladech, dobře známé jsou u nás i jeho eseje Občanská neposlušnost a Chůze, které rovněž vyšly opakovaně, v poslední době hlavně zásluhou nakladatelství Paseka. To také nedávno vydalo i první obsáhlý výbor z jeho deníků, které v originálu obsahují čtrnáct svazků.

Zápisky pokrývají dlouhé období let 1837 až 1861 čili mnohem delší, než byl zmíněný waldenský pobyt. Přináší drobné úryvky z autorova každodenního života, například jak opakovaně zapálil les, u něhož tábořil, nebo jak musel několik hodin chytat domácí prase, které uteklo jeho otci.

Především ale kniha přináší autorovy úvahy o vztahu divoké přírody a člověka, o lidské společnosti, vědě a náboženství. Najdeme v ní také jeho jednoznačné odsuzování otroctví i rasismu, jejichž kritiku adresoval i americké společnosti: „Národ, ve kterém namísto lidských zásad převládají rasové předsudky, není křesťanský.“ Na povrch ale rovněž prosáknou Thoreauovy vlastní předsudky.

Zdroj: Jan Lukavec, Denik N