Šalda František Xaver

Životopis Šalda František Xaver

František Xaver Šalda byl český literární kritik, novinář a spisovatel.

Studoval práva, ale studium nedokončil. V roce 1906 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky (s přihlédnutím ke dříve publikovaným textům z literární a umělecké kritiky). Působil od roku 1919 jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.^[1]

Někdy bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let. Byl spoluautorem Manifestu České moderny. V letech 1894 – 1908 psal pro redakci Ottova Slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství. Psal do mnoha časopisů (Literární rozhledy, Novina, Česká kultura, Kmen ^[2], Volné směry, Literární listy), kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky. Od roku 1925 vydával časopis Tvorba (časopis pro kritiku a umění; zajímavostí je, že na podzim 1928, tedy v době, kdy byl perzekvován komunistický tisk, předal časopis Juliu Fučíkovi, který jej s přestávkami řídil až do roku 1938). V letech 1928 – 1937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval především své umělecké kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku.

Jeho dílo vyznačuje kritická reakce na pozitivismus. K jeho nejdůležitějším inspiračním zdrojům tohoto frankofila patřilo křesťanství, vitalismus, Nietzscheho filosofie, dále literárně teoretické spisy některých francouzských autorů, kteří z původně pozitivistického východiska naznačovali meze striktně pozitivistického přístupu (Taine, Guyau, Hennequin, Thibaudet).

Největšího významu dosáhl ve svých pracích o literatuře, především v kritikách. Je považován za zakladatele české moderní kritiky ^[4]. Byl pravděpodobně nejvýraznějším, nejoriginálnějším a nejlepším českým kritikem v meziválečném období.

Jeho kritiky pomohly prosadit se mladým umělcům (velmi rychle dovedl rozpoznat talent). Kriticky posuzoval i nepodařené sbírky básníků, jejichž jiných děl si vážil.

Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky. Byl představitelem tzv. duchovědného směru: vycházel ze subjektivního osobního prožitku a zaujetí dílem, současně vysvětloval objektivní záležitosti literárních jevů.

Překládal také z francouzštiny a angličtiny, zredigoval dopisy Jaroslava Vrchlického a řídil Melantrichovu knižnici.